Skutečné kouzlo procházek nespočívá podle Marka Twaina v chůzi samotné, ani v kráse okolí, ale v setkávání a hovoru – být vidět, vyslechnout a být vyslechnut. Italové mají pro tyto společenské potulky slovo passeggiata. Během víkendového odpoledne či všedního podvečera je potkáte, jak korzují, povídají si a dohadují se – a chcete-li s někým něco projednat, často není nutné si volat, ale stačí večer vyjít z domu a přidat se k procházejícím.
S naší vnitřní vesnicí se to má podobně – i tam prochází a hlasitě hovoří vnitřní postavy, z nichž každá vyjadřuje některý z mnoha aspektů nás samotných. Rozmlouvají, někdy se hašteří, překřikují a chtějí se dostat ke slovu. Nasloucháme jim a podle situace, kterou právě řešíme, dáme slovo tu jedné či druhé. A stejně jako na italských ulicích a náměstích i tady potkáme bytosti nenápadné, stojící v pozadí. Nederou se do popředí, ale jejich slovo se počítá, protože přinášejí hluboký vhled a praktickou moudrost. Stojí za to jim naslouchat.
Kvality jako moudrost, vhled, pochopení a smířlivost jsou zpravidla spojovány se zralým věkem, s archetypem moudré ženy či moudrého muže. Ale není to pravidlo, protože dlouhý život sám o sobě není zárukou moudrosti. Existuje bezpočet později narozených, kteří umí čerpat útěchu z vnitřního zdroje, často je tato jejich schopnost získaná díky náročným zkouškám v průběhu dětství a dospívání.
V tomto a dalších úvahách se zaměřím několik archetypálních postav, které jsou latentně přítomné v nevědomí a čekají, až se stanou běžnou součástí nás samotných. Až se promění v naše rádkyně a společnice.
Dnešní setkání věnuji Hestii jedné z nejvýznamnějších řeckých bohyní. Na rozdíl od jejich viditelnějších „sestřiček“ – Héry, Afrodíty, Deméther – se drží v pozadí, nezúčastní se rodinných olympských šarvátek, půtek ani soutěží o královnu krásy. Nenajdeme ji na obrazech ani vytesanou do kamene. Hestia jako archetyp představuje ženskou energii, která prostupuje místem či situací. Je neviditelná – a přece se nachází v každém domu i chrámu – přítomná v krbu, plamenech a žhnoucích uhlících – zdroj tepla a světla. Je posvátným plamenem, který proměňuje dům či byt v domov a chrám zároveň. Zve nás, abychom opustili vnější kolotoč, vrátili se k sobě samým, občerstvili se a načerpali síly z vnitřního ticha.
Hestia nekráčí po cizích cestách, netrápí ji módní trendy. Řídí se vlastním hodnotovým kompasem. Nenechá se odradit tím, co si o ni myslí ostatní – a tato odvaha, pevnost a síla zpravidla přichází s věkem. Tvoří vlastníma rukama přístav, ve kterém mohou spočinout unavení poutníci – i ti vnitřní, stále se hašteřící a škorpící tendence v nás. Hestia jim nabídne místo u svého krbu, naslouchá jim trpělivě, dokud si každá z vnitřních postav neřekne své, dokud se situace nevyjasní a není dosažena vnitřní shoda A právě tato tichá vnitřní síla nakonec umožňuje být velmi aktivní a efektivní v jednání.
Její meditací je práce sama – vykonávaná vlastním tempem, bez spěchu a tlaku vnitřních poháněčů a kritiků. Jednoduché činnosti spojené s péčí o dům a zahradu pro ni nejsou námahou, ale způsobem, jak obnovit vnitřní řád. Ve chvíli náročných události a vnějšího chaosu víme, jak léčivé může být uklidit si skříň, vytřídit a zbavit se starých věcí či umýt okna. Skrze tyto jednoduché činnosti máme možnost soustředit se na vnitřní svět, rozlišit podstatné od podružného a obnovit klid.
Tam, kde Hestia sídlí, otevřete dveře – a jste doma. Dýchne na vás atmosféra tepla, důvěrnosti a harmonie, prosté pozvání ke krbu, kterým se vítali poutníci ve starých Krkonoších – „přijďte pobejt.“ Na svých cestách a toulkách nocuji, kde se dá, a časem se tyto vzpomínky překrývají a splývají. Ale jedna vystupuje zřetelně – vzpomínka na dům, kterému vládla Hestie. Vlastně se jmenuje Katarina a žije v jedné horské vesnici na Krétě. Dorazili jsme tam neplánovaně a našli v jejím starém kamenném domku nocleh. Zářil bělostí a voněl. Každé ráno Katarina brzy vstala, roztopila pec a napekla svých deset druhů krétských sladkostí, které podávala k snídani hostům i těm, co se u ní zastavovali. Co jsme nesnědli, dostali jsme zabalené sebou na cestu. Ač sova, vstávala jsem brzy ráno, nakukovala do kuchyně, sledovala plápolající oheň a vnímala vůně. Domlouvaly jsme se spíše gesty, protože čeština a řečtina se míjely, ale nevadilo to. Cítila jsem se doma – tak, jak se cítíme v místech, o která je pečováno a která jsou díky klidu, harmonii a kráse léčivá a posvátná, i když oknem kolemjdoucího nejsou chrámem, ale jen malým, kamenným domkem.