Je mnoho způsobů, jak tvořit a podporovat život. Ten můj voní čerstvě posečenou trávou, sladkou vůní broskví a rozkvétajících růží.
Mám prsty špinavé od hlíny a vlasy, ve kterých se – stejně jako v korunách mých zelených přátel – prohání vítr.
Mé radosti jsou z pohledu božských kolegů i řady smrtelníků obyčejné. Zázrak probuzených cibulek, které jsem loni zasadila a letos vytvořily pestrý koberec narcisů, modřenců a tulipánů. Plná místa čerstvě natrhaných jahod. Vinné hrozny, které fialově září v zapadajícím slunci. Větve obtěžkané jablky a hruškami.
Přezdívají mi Velká Zahradnice a ke štěstí mi stačí štěbetání ptáků a tanec baboček na motýlím keři, který kvete v koutě zahrady. Dívám se na ten kousek země a vím, že to je, ale i není moje dílo. Že jsem k němu přispěla a opatruji ho.
Tvrdí, že jsem pyšná – když si vystačím sama a odmítám zástupy nápadníků. Ale jak by mohl být domýšlivý někdo, kdo se dotýká země a pečuje o její zelené děti? Vystačím si – a to je rozdíl. Zahradě je se mnou dobře a mně s ní. Vedeme spolu nekonečný rozhovor, který mě nikdy neomrzí.
Ano, běhají kolem mé zahrady, nakukují přes plot a pyšní se svými schopnostmi, postavením, potencí – bohové, bůžkové, satyrové. Usměju se, prohodím pár slov a nabídnu mísu třešní. A pak si jdu po svém a oni také. Časem je to omrzí.
Až na jednoho. Má výdrž, to mu nemohu upřít. A toho si cením, zahrada mě naučila vytrvalosti a trpělivosti. Baví mě jeho záliba v převlecích. Na jaře mi nakukuje do zahrady jako tulák, že prý jde jen tak náhodou kolem. V létě nosí hrábě a kosu přes rameno a ohlíží se, co právě dělám. Na podzim se objevuje v mysliveckém. Vždycky ho poznám. Poznala jsem ho i tehdy, když přišel převlečený za starou ženu. Ale tvářila jsem se, že jsem jeho hru neprohlédla, a pozvala ho do své zahrady.
Seděli jsme vedle sebe, obírali hroznové víno a sledovali, jak slunce barví obzor do zlatova. Přinesla jsem pár šťavnatých hrušek. Začal mi vyprávět příběh o lásce, vytrvalé a odmítané. Věděla jsem dobře, kam tím míří. Snad se mi chtěl odměnit za moji štědrost, nebo mě chtěl varovat před temnými dny, které s podzimem přicházejí a ve kterých na mě samota bude dotírat jako otravná, toulavá kočka.
Chtěla jsem ho přerušit – odpovědět, že nemám čas poslouchat takové bláhové příběhy. Že na lásku jsem už moc stará a samota mně hrůzu nenahání, neboť mám stále napilno. Kdo kdy viděl zahálet zahradnici?
Má mysl nachystala tisíc důvodů, ale neřekla jsem nakonec nic. Jen jsem se usmála. Poznal by, že za tím vším stojí můj strach a možná i pohodlnost. Vertumnos, bůh změn a ročních období, se nedá tak snadno obalamutit. A ani já bych neměla sama sebe vodit za nos. Říkají mi Pomona a moc dobře vím, že beze změny není žádný růst. Bez ní by neexistovala ani moje krásná zahrada plná života. Změna, to kouzlo proměny, je věčná a růstu napomáhá. A nikdo jí nemůže vzdorovat, dokonce ani Velká Zahradnice.