Devět jich je – dcer boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Obývají lesy, rády se zdržují poblíž vodních zdrojů. Každá z nich přeměňuje matčiny vzpomínky do jiné podoby. Terpsichoré do písně a tance, láskyplná Erató do milostné poezie, Kalliopé, ta s krásným hlasem, do epických veršů – abych jmenovala alespoň některé z nich.
Někdy k sobě přiberou tu desátou – Sapfó. Ale o přítomnost dalších nestojí. Možná proto to ženy – múzy nemají snadné. Vypráví o nich dva nové filmové snímky: Alma a Oskar a Malíř jejího těla.
Dcery země a vzduchu
Naslouchat Múzám přináší štěstí. Svým polibkem a dotykem mají moc roznítit v nás tvůrčí oheň a nadšení.
Berou na sebe podobu květin, ptačího pírka, které se snáší zemi, jarních trylků, člověka, se kterým se náhodně dáme rozhovoru ve vlaku. Je jim dobře v galeriích a knihovnách. Narazíme na ně v cizích přístavech i kousek za humny. Usadí se vedle nás přilákány přátelským, důvěrným rozhovorem. Milují kavárny i opuštěná místa uprostřed lesů a luk.
Přicházejí podle svého uvážení. Nemůžeme si s nimi sjednat schůzku na středu v devět. Nedostaví se na lusknutí prstu, když hledíme na sněhobílé plátno, nepopsaný list papíru či prázdnou obrazovku. Jsou to Múzy, ne otrokyně.
Múza je rodu ženského
Dante měl svoji Beatrici, Botticelli Simonettu, Salvator Dali Galu a Picasso Doru Maar. Role múzy byla po dlouhá staletí vyhrazená ženám – muž tvoří a žena je pasivní, trpělivá, chápající, inspirující. Ženy vytvářely tvůrčí atmosféru, štědře podporovaly muže, přizpůsobovaly se jejich potřebám a stávaly se zrcadlem cizích tužeb a přání. Ztělesňovaly obraz, který odpovídal fantazii tvůrce, a potlačily vlastní tvořivý život. „Ženy od přírody přece nejsou stvořené k tomu, aby tvořily,“ dozvídá nadaná se hudebnice Alma Mahlerová od svého druhého muže Waltra Gropia ve snímku Alma a Oskar.
Žena uvězněná v roli múzy je jako ptáček ve zlaté nebo proutěné kleci (podle úspěchu muže). Vždycky je to ale klec. Žije život druhého, hýčká cizí sny, ne své vlastní: „Musíš se mi bezpodmínečně odevzdat, utvářet život v souladu s mým…,“ píše Almě Schindlerové její budoucí muž Gustav Mahler. A Alma, nadaná hudebnice, přestává na dlouhou dobu komponovat. Když se po manželově smrti chce ke své tvorbě vrátit, „slyší jen Mahlerovu hudbu, ne svoji vlastní.“
Být múzou má také svoje výhody. Tato role poskytuje obdiv – alespoň zpočátku, dokud čas nesetře z tváře ženy pel mládí a novosti. Nabízí pohodlnou pozici a ochranu před kritikou, pochybnostmi, nepochopením, tvůrčími omyly a pády.
Co nás chrání, to nás ale také omezuje a svazuje křídla. Žít podle ideálů druhých, být jejich ztělesněním vysává sílu a život. Alma Mahlerová svoji vnitřní umělkyni nikdy neosvobodila a obětovala svůj vlastní talent a dary jiným. Existují oběti, které přinášíme vědomě – a které právě díky tomuto uvědomění, jakkoliv jsou těžké, uneseme. A pak jsou oběti nevědomé, které tíží jako kámen a stávají se nesnesitelným břemenem, protože upomínají na neprožitý život, zradu sebe sama a nevyužité možnosti a talenty.
Snímek Malíř jejího těla, který vypráví o Pierru Bonnardovi a jeho múze Martě Boursin Bonnardové, ukazuje druhou možnost. V těžké osobní krizi, opuštěná a vnitřně komplikovaná Marta sundá ze zdi Pierrovy obrazy, napne bílý papír a vezme do ruky úhel. Zkusí první rozpačité tahy. Její ruka postupně získává jistotu a pevnost a Marta sáhne po barvách. Prázdné zdi jejího domku se znovu rozzáří. Marta ke své roli modelky a manželky přidala další. Přestala být múzou a dotkla se vlastního tvůrčího středu.
Jak zradit svoji Múzu?
Je mnoho způsobů. Můžeme se jí stát. Je to opojné, lichotící – zpočátku. O tom, co nás čeká, když žijeme cizími sny a zapomeneme na vlastní, by mohly Alma Mahlerová, Dora Maarová, Camille Claudelová a další vyprávět celé hodiny.
Neodvážit se, neriskovat chyby, omyly, nepřijetí, ostrou kritiku – je další ze slepých uliček. Často to nejsou vnější okolnosti, ale některá z našich vnitřních postav, ať už je nazýváme kritikem, cynikem, perfekcionistou, pochybovačem, peciválem – která našim setkáním s Múzami nepřeje a brání.
A existuje ještě jeden způsob zrady, v dnešní komercí a úspěchem posedlé době možná méně viditelný než ty předchozí. Zpívá se o něm v jedné písničce: „Přišla k nám znenadání, hubená až hrůza a řekla, že je múza….. tak mezi námi žila spousty hezkejch dní. Až jeden pán v limuzíně začal po ní toužit, budeš mi holka sloužit….“ Touha tvořit a ukázat svá díla světu a mít z nich potěšení i užitek je jedna věc a snaha blýsknout se, umístit se na žebříčcích sledovanosti a čtenosti, snaha získat co nejvíce lajků, pokušení zaprodat své nápady a monetizovat je, věc druhá. Pokud tvůrce sleduje tuto linku, nezřídka přijde o požehnání Múz, které poměřují kvalitu díla jinou optikou.
A jak ji najít?
Nechat za sebou chvat a ruch. Udělat si čas. Toulat se, divit, nechat se okouzlit, žasnout. Pobývat chvíli o samotě a sledovat přírodu, tu nejkrásnější ze všech Múz. Setkávat s přáteli, jejichž zájem a laskavý pohled chrání naše sny a nesmělé tvůrčí pokusy. Být často ve společnosti těch, kteří kráčeli a tvořili před námi a z jejichž děl i životů se můžeme učit – básníků, malířů, tanečníků, muzikantů, vyšívaček i tkadlen – toto společenství umí vylákat Múzy z jejich úkrytu. Pak je snadnější vypravit se do nitra, do neprobádaných zákoutí duše, k vlastnímu tvůrčímu zdroji, z něhož můžeme čerpat.