Na počátku světa byl …. Příběh. A lehkonohý Vypravěč, který na okřídlených sandálech procházel světem a vyprávěl ho pod hvězdnou oblohou, na mořském pobřeží, zelených pláních i vysoko v horách. Tu něco přidal, tu ubral. A když se ho posluchači zeptali, zda mluví pravdu, jen se usmál a zablýsklo se mu v očích. Mistr slov a smíchu. Trochu podvodník a trochu mudrc – Hermés.
Je doma na cestách, v kavárnách a hostelech, v redakcích a knihovnách. Nedávno jsem ho zahlédla v knihobudce uprostřed polí, kterou místní zřídili z nepoužívané autobusové zastávky. A také v městské knihovně, kde způsobil kouzlo – police s psychologickou a svépomocnou literaturou, obvykle zející prázdnotou, byly na začátku prázdnin plné titulů, které v nich obvykle nenaleznete a které vyžadují trpělivě vystát dlouhou rezervační frontu.
Věřím, že navzdory tomu čtenáři neodcházeli z knihovny s prázdnou, ale odnášeli si tašky plné románů, novel a básnických sbírek. Knih, které je přenesou do jiných světů, odlišných – a přece možných a uvěřitelných. Do světů, plných barev, vůní, zvuků a obrazů, v nichž se odehrává intimní setkání s bytostmi, které můžeme potkat ve své fantazii, v tom magickém prostoru mezi našima očima a potištěnou stránkou knihy. Mnozí s námi pobudou chvíli, z několika dalších se stanou naši blízcí přátelé a průvodci na mnoho let. A neptáme se, zda jsou skuteční – protože pro nás jsou.
Olga Tokarczuk, polská spisovatelka, je autorkou obhajoby románů, kterou nelze necitovat: „S věkem obvykle přichází jakýsi druh autismu – přestávají nás zajímat romány, začínají nás nudit popisy a připadá nám, že více zajímavostí nalézáme v životopisech a monografiích, že fakta jsou poutavější než obrazy a dialogy. Začínáme vyznávat kult faktů, i když jsou přežvýkané senzacechtivými novináři. Začínáme si myslet, že román lže, vymýšlí si – že je to jen povrchní zábava a že je vlastně k ničemu. Tehdy pokládáme autorům onu hloupou otázku – nakolik jsou popisované události pravdivé? A to je konec. Jakmile si totiž položíme tuto otázku, znamená to, že jsme ztratili schopnost hrát si se smyšlenými světy, balancovat na pomezí toho, co je a co by mohlo být. Ztrácíme velmi důležitou a tvůrčí, rtuťovitě živou část své psychiky – ten její prvek, který nám umožňuje vytvářet alternativní světy a žít životy jiných lidí.“
Proto je dobré číst romány – klasické i moderní. V přebohaté nabídce si můžeme najít ty „své“. A ony způsobí kouzlo – po jejich přečtení se budeme na svět kolem nás dívat jinak.