Na chvíli se zasněte a představte si, že každý měsíc je hotel s jedinečnou atmosférou. Jak voní, když vstoupíte do dveří? Jakou barvu má čalounění nábytku a co vám nabídnou k snídani? Co uvidíte, když vyhlédnete z okna? Na co budete myslet, když se natáhnete na pohovku a rozhlédnete se po pokoji?
V tom listopadovém vám pozorný personál přichystal knížku na čtení. Hodí se, protože temně fialové večery přicházejí brzy. Sáhnete po ní, otevřete a začtete se:
„V mém okolí zemřelo tolik lidí, já jsem však pořád stejně zmatená jako v pěti letech. V neproniknutelné mlze na mě smrt doléhá, abychom znovu přehodnotila životní priority:
- Udělala jsi, co jsi chtěla udělat?
- Řekla jsi, co jsi chtěla říct?
- Milovala jsi, koho jsi chtěla milovat?
Je jako připomínající zvon. O smrti vím jen tohle.“
Možná jste čekali jiné čtení, ale majitel hotelu je nesmlouvavý a dobře ví, že lehkou romanci vám naservíruje konkurence provozující červnový wellness, pokud tam tedy vůbec na čtení budete mít čas a chuť. Listopad je hořkosladký měsíc se střídmou krásou posledních listů, které se zvolna snášejí k zemi – stejně lehounce jako první vločky, které přicházejí po nich.
Moci tak zadržet čas, jak pošetilé přání, a přece tak pochopitelné:
„Když jsem byla malá, matka mi často opravovala držení těla: „Kroky je třeba klást po stranách jedné přímky,“ říkala a pak chtěla, abych to trénovala podle spáry mezi dlaždicemi na zemi… A pak, o několik let později jsem si všimla, jak stojí vedle mě, záda trošku nahrbená. Rukou jsem jí na ně zlehka zatlačila a mírně káravým tónem jsem pronesla: „Copak se hrbíš? Nezáleželo ti dřív na rovném postoji?“ Zatvářila se omluvně a zahanbeně, silou záda narovnala… V každém telefonátu jsem pak opakovaně naléhala: „Musíš sportovat. Zajdi se podívat do toho fitcentra poblíž domova. CO takhle si najít učitelku jógy?“… Obava o rodiče se stala vše pronikající myšlenkou na pozadí každodenního života. Ačkoliv je stárnutí nevyhnutelný proces, opravdu se bojíme, že takhle budou pořád stárnout a slábnout. A možná při hlubším pohledu se bojím své vlastní zestárlé podoby, a tak naléhám na matku, která kráčí přede mnou: jdi a rychle se vzchop, ať můžu být v klidu.“
Zavřete knihu a podíváte se na obálku s prozaickým názvem Já a popelářské auto, které se snažím dohonit. Eseje, které Shieh Zi-Fan načrtla, připomínají čínskou tušovou malbu. Nic v nich nepřebývá, nic nechybí. Dotýkají se jemně témat, kterým listopad otevírá náruč – osamělosti, odcházení, opouštění, smutku. Nechají pocítit chlad a tíhu, ale potom pomalu a jemně ukáží na světlo, které probleskuje v korunách holých stromů.