Jedna stará rumunská pověst vypráví o ženě s vlasy jako oheň, ryšavé jako liška. Její okolí se před ní mělo na pozoru, protože ohnivé nebyly nejen její vlasy, ale i povaha. Ona a její literární švédská sestřička Pipi nepostrádají odvahu, drzost, nápaditost, zvídavost, důvtip, umanutost – vlastnosti, které tolik potřebujeme a které na cestě k dospělosti často odkládáme, protože je rodina, škola a kultura, ve které vyrůstáme, považují za nevítané.
Býváme odměňované za poslušnost, přizpůsobivost, pečlivost, ochotu pomáhat. Jak dospíváme, přestáváme naslouchat instinktivním hlasům, které k nám promlouvaly v dětství, dodržujeme pravidla, sledujeme, co si o nás druzí myslí, zda nejsme moc anebo naopak zase málo. Naše ohnivé vlastnosti mizí a co zbude, není sebedůvěra a kuráž, ale pochybnosti. Vnitřní autoritu vyměňujeme za vnější, hledáme přijetí a potvrzení, ztrácíme zdravý smysl pro to, co si můžeme nárokovat a jestli vůbec na nějaké nároky máme právo.
V našem nitru se zabydlí Krotká, Ochotná, Úslužná, ta, která sama sebe umenší a ochotně dává prostor ostatním. Zároveň s tím jakoby naše jiskra bledla a pohasínala. Bez ní je ale obtížné vydávat se po nových stezkách a nepustit ze zřetele věci, které milujeme a kvůli kterým se nám rozbuší srdce a rozzáří oči. Kdo o sobě v určitém věku prohlásí – stejně jako Pipi – „to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde“? Místo zvídavosti a touhy poznávat nastoupí pochybnosti, váhání, nejistota a skepse, šedivé a únavné průvodkyně, které nás směřují na vyšlapanou a bezpečnou cestu. Máme-li je po boku, netroufáme si. „Vděčíme“ jim za to, že i když hodně umíme, obáváme se, že nejsme schopné, že předchozí úspěchy můžeme přičítat spíše rozmarné štěstěně než našim osobním schopnostem, zkušenostem a odbornosti. Podle jednoho průzkumu si ženy dovolí požádat o povýšení tehdy, když věří, že splňují 100 % požadavků pro danou pozici, muži považují za dostatečné, když naplní 60 %.
Jungiánský analytik Edvard Edinger napsal, že základem většiny našich problémů je neuspokojivý vztah k vlastní touze po individualitě. Proces léčení zahrnuje přijetí takových kvalit, které běžně označujeme nálepkou sobectví či touha po moci.
Empatie, vstřícnost, ohleduplnost, trpělivost, shovívavost jsou cenné kvality. Propojují nás s ostatními a vytvářejí laskavé a podporující prostředí. Ale samy o sobě nestačí. Doufáme, že arogantní kolegové se změní díky naší vlídnosti a trpělivosti, že noční útočník se slituje a nadřízení ocení naše kvality a přidají nám ne práci, ale odměnu. Je to naivní přístup. Ne všem lidem kolem nás leží na srdci naše zájmy – mají svoje vlastní. Taková očekávání ostatně škodí i v intimních vztazích. Vyvolávají falešnou naději, že o nás bude postaráno. Že odměnou za naši vstřícnost můžeme ve vztahu spočinout jako v měkkém hnízdě a dostane se nám veškeré podpory bez námahy. Tato fantazie připomíná zkušenost z dětství, ale v dospělosti moc neposlouží. Když se jí nevzdáme a nehledáme vlastní vnitřní sílu, zatíží a postupně vyčerpá i ten nejláskyplnější vztah.
Zapomenuté a odložené části – hněv, kuráž, odvaha, zvídavost – k nám patří a hodí se. Rozšiřují totiž škálu našich strategií. Když si jich nejsme vědomé, může svět vypadat jako hodně nebezpečné místo. K rezignaci, zášti a hořkosti je pak s přibývajícími léty jen krůček. Když se na ně ale rozpomeneme, snáz zvládneme výzvu, o které legendární tanečnice Martha Graham píše své žačce: „Existuje vzrušení, životní síla, jiskra, jež skrze tebe nabývá existenci. A protože ty se v celém čase vyskytuješ pouze jednou, tato forma výrazu je jedinečná. Pokud ji zablokuješ, už nikdy se neobjeví, zůstane ztracená. Svět o ni přijde. Tvým úkolem je postarat se o ni.“